Mladší synek má zahradnické geny, tomu jsem ve dvou letech ukázala ty mé dvě hodně jedovaté kytky v zahradě ( kokořík a tis) a vysvětlila, že na ty se ani nešahá. Současně jse mu vysvětlila, že částečně jedovatá je skoro půlka kytek. Pak každou chvíli chodil a ptal se, jak se která kytka jmenuje a jestli je jedovatá. Než šel do školky, měl slušný přehled, takže tam pak perlil, když se paní učitelka ptala na jména jarních kytiček, tak synek je podle obrázku poznal všechny ( učitelka se pak ptala, kde se to naučil

).
S druhým to bylo ještě lehčí, toho kytky nezajímaly prostě vůbec

, vystačil si s balónem na trávníku, do záhonů pro balón nesměl, chodila jsem já.
I na tom je vidět, že každé dítě je jiné a s každým se musí jinak

. Dovedu si představit, že pro některé děti je nutné ze zahrady jedovaté kytky na určitou dobu odstranit.
U nás se to naštěstí obešlo bez toho.