... trvalky chytají prašivinu...
Jo, tak to je přesný. Nejdřív na kytkách den ležely ledové kroupy a pak div né třicítky.
Náprstníky mi hnijou a vadnou před očima. Smutný. Dneska už jsem jeden vyhodil,
další jsou na řadě. Řebříčky normálně zvadlé, Aster ericoides taky... Nechápu.
Snažím se neřešit. Eště víc, než už to neřeším.
Mišpul, včera vás to dobře míjelo...
Úněšovsko - pole kukuřice se změnila v rýžová pole, silnice se měnily v řeky,
bahno teklo proudem. Tolik západ. Jižně (Nezvěstice, Šťáhlavy) zaplavené zahrady, sklepy...
U nás včera ani kapička. 20 km na Plzeň rýžová pole... Brutus. A jo vlastně, neřeším.
Ale jako zapršet by mohlo...
Květo, fujky. Potkan je pro mě (zvířomilce) jako fakt hooodně neestetické stvoření.
Nezapomenu, když jsme byli děti (a já pro matčinu alergii doma nesměl mít nic),
tak jsem chodil na chovatelský kroužek, bylo tam všecko možné, i oni.
Jednou dvě mláďata záhadně zmizela z akvária (vysokého, víko zatížené cihlou).
Nedařilo se je najít, tak už se jaksi v hlavách odepsala, zapomnělo se...
No, ve voliéře andulek, kde jich byly desítky, takže to nikdo neměl přesně spočítané,
nám najednou přišlo podezřelé, že jich je nějak málo a každým dnem míň a míň.
Nikoho z kroužku, ani z vedoucích, nenapadal žádný důvod, proč andulky mizí...
Jednou mne osvítilo a s kamarádkou Monikou jsme při naší pravidelné páteční službě
voliéru otevřeli a posvítili do vydlabného kmene stromu, imitujícího hnízdní strom.
Bylo to tam!
Ofšem už ne dvě mini mláďátka, ale hezky pěkně velké a dobře živené potfory.
A když ještě v Plzni, naproti restauraci u rytíře Lochoty, bývala trafika,
tak byla tak divně podkopaná...
Když jsem se nad ránem vracíval za svých mladých let

domů ze zábavních podniků,
hezky pěkně si běhali zpod té trafiky do vedlejšího venkovního! skladu Albertu
pro hamů a papů. To už ale nebyli potkani, ale řekněme taková Věra Bílá mezi potkany.
Jo, aha, takže zapršet by mohlo, to je jistý.