Tak si jdu takhle včera po lese, hledám houby a v tom mi padne zrak. Křemínek zrzavej, oranžovej, říkám si - hodil by se! Sáhnu po něm a on nic. Tak holt bude větší, uvažuju a hraboším. Kamínek furt nic, hraboším dál. Sakra, copak s ním nehnu .... no nehnu .,..zaberu hloubš .... šutr se nehne .... doluju nožíkem na houby ... nic se neděje .... reju jak kanec .... málo platné .... už si připadám, jak ten děděček, když tahal řepu .... šutr se trochu pohnul .... šťourám, cloumám .... už .... už jsem pod ním ... a jen ze mně leje ....
Nebudu napínat. Je to půlka valounu křemene, věkem už olámaného. Parádní skalka by z toho byla, jen mít jich víc. Ale kde, uprostřed lesa hledat další valouny. A v tom mi to dochází. Nedaleko teče Židova strouha, tedy spíše kaňon, hluboký a strmý, jak ho voda za tisíce a tisíce let vyhloubila. Ale kdysi tekl jinudy, někdy za dinosaurů, kdy tu ještě dávno les nerostl .... a zbyl jen ten kámen ...
Tedy řeknu vám, tahat se s takovým šutrem po lese není žádný med.... ale mám ho!