Jitko, díky. Košíků mám plnej kumbál, je to malá úchylka.
Chodím s nima všude, hlavně nakupovat, což se ukázalo jako nečekaný problém.
Vždycky, když jdu, pamatuju si přesně (ale chabě), co potřebuju.
Ale nesmí na mě nikdo mluvit, nesmím nikoho potkat, jinak jsem v koncích.
Papírky nevedu. No a místní prodavačky mají nehynoucí tendenci ty košíky taky chválit,
takže někam vejdu, pozdravím a chci chrlit přání, kdežto slyším:
"No dobrý den, pane, copa si dnes dáte? Ale no to je krásnej košík, ten bych taky chtěla..."
- a jsem absolutně v háji.
Nakonec na sebe koukáme jak dva svatý obrázky pověšený na blbej hřebík, koupím, co nepotřebuju
a jdu domů. Po půl hodině jdu zpátky, už s taškou, a už (zase) vím, co potřebuju.
Konec košíkového okénka.
PS: teď semi líbí jeden takový piknikový, nahoře s otevíracíma ušima.
Byl by geniální na houby - že by se pěkně zavřel a nepadalo do něj listí a jehličí.
Popř. by byl hravě maskován nálezový ne-úspěch, že...